Babí léto

Jaro života jsem prožívala nabíráním vědomostí, rozkoukávala jsem se po tom božím světě. S postupným pučením, rozkvétáním přicházely i první zkušenosti, lásky i zklamání. Všechno bylo tak nové, úžasné. Všechno bylo najednou nepochopitelné. Všeobjímající.

Léto bylo plné zvratů, horké slunce, jednou lilo, pak zase byly vedra a občas i dusno. Nicméně v tomto období jsem prvně měla v ruce krajku a pak ji taky dokázala upaličkovat. Moje kraječka navštívila mnohé výstavní síně u nás doma, ale i v zahraničí. Nádherný motýl se rozlétl a sklízel obdiv. Bylo to nejúrodnější období mého života, kdy dozrály i mé děti ve slušné a úspěšné muže.

Teď jsem na začátku podzimu života, ale ten má krásné září. Všechno dozrává a hýří barvami. Jasná obloha, čas bez mráčků. Je tu čas sklízení toho, co jsme zaseli. Spočinutí u koše úrody. Byla jsem dobrý hospodář. A dá-li Bůh i říjen se vyvede a pak klidně mohou přijít plískanice, a dušičky.

Tak jsem to nějak shrnula za ty roky. Ani to nechci chápat, že už jsem tak zralá. Jen pozor, abych nebyla hnilička a pak z hrušky dolů.

Zveřejněno na titulním panelu výstavy Karla Klusoňová Krajka v Uhříněveském muzeu říjen 2006

V životě ta roční období neplatí asi pro všechny stejně. Znám pár mladých lidí, co májí právě podzim.

A naneštěstí ještě ani nemají co sklízet.

Ale znám i lidičky, který by už klidně mohli dát kopýtka na stůl a vegetit si. Mají to v hlavě srovnaný a mají tam toho teda dost. Já se s nimi nenudím a je stále o čem povídat. Je zvláštní, že je ještě pořád zajímá politika a dokážou se rozčilovat nad neseriózností našich kormidelníků. Zajímá je jak se to vlastně ty sochy rozchodily na Velikonočních ostrovech. Jak to ti vlekaři po letošní zimě udýchají. Co ty děti ve škole baví na šikaně. Prostě zajímají je úplně běžné věci. Mluví ve větách rozvitých, neodpovídají na všechno „ v pohodě“. A kolik jich v opravdu zralém věku sedí u počítače a meilují, chatují a surfují a tykají si.

A teď ruku na srdce. Vždyť patříš mezi ně, jinak bys tu nebyl(a). A až si to přečteš, tak mi napíšeš, nebo nenapíšeš, ale určitě si to nenecháš pro sebe. A já, až to dopíšu a přišpendlím na svoji webku pro všechny, tak zase začnu testovat tagy, abych dodělala tu stránečku a tamtu a ještě tuhle. To nádobí a žehlička mají zase smůlu. Ale nudit se? To si klidně můžem vypustit

z hlavy. Na všech bločcích, presentacích, ve všech knihách návštěv je zastoupené téma: nestíhám!!! A já jsem strašně ráda, že jsou to moji vrstevníci, že už neposíláme koresponďáky a můžem se kamarádit i když se nikdy neuvidíme naživo.

Taky je fantastické, že fotky se dají jednoduše přišpendlit z digitálů, mobilů, v nejhorším případě naskenovat. Já se teď s vámi dělím o přírodu na severu Moravy. Jsou to fotky z října 2006. A ty kořeny bych chtěla taky takhle zapustit, jenom nechci být tak stará. Fakt ne.

Také mě zajímá astrologie. Čarodějka bych klidně mohla být. Na Petráky (slétáme se tam na sabat) není daleko, kocoura mám taky, jenom ty nadpřirozené schopnosti mi jaksi nebyly dostatečně odhaleny. Ale hvězdy, které mi stály u kolébky v tom minulém století, měly hodně pravdy. Moc věcí jsou prostě fakta. A také vím, že mě dobíjí příroda, i takový starý strom mi načepuje energii a inspiraci pro moje kraječky. Kdyby prstíčky mohly všechno, co nosím v barvách v hlavě, bylo by všechno jen z krajkových pavučinek. Takhle se musíte spokojit jen s málem, ale snad i to málo vás potěší.

Zpět na galerii