Indiánské rezervace jsou rozesety na břehu Georgian Bay, zátoky Huronského jezera. Kanadská vláda poskytuje všem Indiánům žijícím v těchto rezervacích finanční kompenzaci za půdu, která jim patřila a dnes ji využívá stát. Další rezervace jsou i v jiných provinciích, ale ty jsem nenavštívila.

Na sever od Parry Sound je také Francouzská řeka, po které Indiáni pluli z vnitrozemí do zátoky, kde směňovali své úlovky, ale také se plavili k misionářům. Jednu misionářskou vesničku a následně i MARTYRS´ SHRINE - Svatyni mučedníků vám chci přiblížit.

Osada „Svatá Marie“ byla založena v r. 1639 na území Indiánů (též zvaných Huronů) Wendat francouzskými misionáři. Měla sloužit jako místo spočinutí Francouzům a také věřícím Huronům býti osadou bezpečí. Mimoto byla vesnička representací francouzské kultury ze středu území Nová Francie. Pro misionáře bylo velmi důležité žít nezávisle, přičemž Huroni byli ochotni se podělit o své zkušenosti a znalosti přírody s těmito Evropany. Francouzi založili osadu a do ní přivezli na kanoích svůj dobytek z Québecku. Vesnička byla ohrazena vysokými kůly, vlastně kmeny bříz, měla i své stavby. V r. 1648 žilo 20% všech francouzských přistěhovalců ve „Svaté Marii“. Navenek se toto společenství jevilo jako nejlépe uspořádané. Přesto odlišnost obou kultur přinášela denodenně nové a nové konflikty. Nemoce jako chřipka, spalničky, neštovice byly pro Indiány smrtelné. Proto se stále znovu rozhořívaly staré konflikty mezi kmeny Wendatů a Irokesů.

Osada si byla soběstačná. Byla rozdělena na části misionářů a Indiánů. Měli vlastní hospodářství, chovali ryby, dobytek, zpracovávali vlnu, kůži. Měli vlastní sýpky s bohatstvím úrody na minimálně 3 roky. Pěstovali brambory, fazole, hrách, kořenovou zeleninu. Rýži neměli. Měli drůbeží a prasečí farmu. Jedna ze staveb sloužící Francouzům byla společenská, prostor kde se vzdělávali, poslouchali kázání svých kněží, ale také se učili řeči Indiánů. Byla zde i kuchyň a jídelna. Vařilo se jen ze zeleniny, obilí bylo mleto pro chléb a z toho mála masa se vařili polévky a eintopfy. Další stavbou byla kaple, vystavěná v evropském stylu, kde se scházeli věřící. Den začínal ve 4 hodiny ráno modlitbou. V hospodářské budově pracovali Francouzi s dřevěným a kovovým nářadím, kdežto Indiáni s nářadím z kostí, kamene nebo ze dřeva z lesa. Další stavbou byla dílna. Zde se všechno vyrábělo ze dřeva. Stoly, židle, postele, nádobí. V kovárně se kovaly kovové předměty. Železo bylo importováno z Francie a mělo vysokou cenu. Byla zde krejčovská a obuvnická dílna. V objektu oplocené osady se nacházejí i mnohé kamenné základy, je možné si prohlédnout důmyslně vedený vodoteč i pilu, kde se velmi těžce pracovalo při stavbě celé vesničky. Ty kanály vody přiváděné z jezera byly zajištěny proti vplutí kanoí vetřelců zajímavými spády. Celou vesnicí protékala voda tak, aby byla k užitku a i následně odváděla vodu odpadní.

V indiánské části v kostele Sv. Josefa byl prostor pro Indiány a nevěřící. Zde přebývali i Indiáni, kteří přicházeli na návštěvu. Francouzi byli velice vstřícní a snažili se překlenout obrovské rozdíly kultur Indiánů a jezuitů. Vedle kostela je hřbitov, kde jsou ostatky Indiánů i jednoho Francouze. Stavba v typickém Wendat stylu byla přístřeškem pro všechny rodinné příslušníky a věřící poutní soukmenovce. Přesto potulní Indiáni sídlili v týpí.

V osadě se pěstovaly byliny a samozřejmě tu byla i apotheka. Upřednostňovala se máta, šalvěj, timián, řebříček. Doktor léčil Francouze i nemocné Indiány. Za nižším oplocením byl vymezen prostor pro nevěřící. I když Indiáni byli velice tolerantní k různým směrům víry, přesto docházelo k napětí mezi věřícími a bezvěrci.

Navštívila jsem kuchyni. Mladý skutečný Indián mi předvedl jak opravdu s kamínky v tobolce rozdělá oheň. Vyzkoušela jsem psát husím brkem a přírodní barvou, udělala z parafínu svíce, prohlédla špejchar a vlezla do týpí.

V červenci 1648 napadli Irokesové vesnici. Jeden z jezuitů otec Daniel a mnoho Wendatů přišlo o život. O rok později byli dva kněží a dalších 100 Wendatů chyceno, zajato a usmrceno. Ti co přežili se rozutekli do všech světových stran. V nadcházejícím pozdním jaru sami zapálili „Svatou Marii“ a se stany a kanoemi se přeplavili na Christian Island – Ostrov sv. Josefa a založili Marii II. Po tuhé zimě a vyhladovění se jezuité i Indiáni rozhodli Marii II. opustit. V doprovodu asi stovky věřících Wendatů se jezuité v r. 1650 vrátili do Québecku. Brzy tráva přerostla pozemek Huronů a s ním i trosky „Svaté Marie“ i s Hurony.

Toronto    Niagara    U Indiánů    Sever Ontaria     Na cestách    Kultura

            NAHORU           další stránka

Galerii